Dnešní dobu bych nazval „na hraně“. Myslím, že to v mnohém vystihuje současný stav. Však to také každý den čteme v novinách a slyšíme ve všech médiích. Zdravotníci jsou na hraně svých sil, nemocnice na hraně svých možností zvládat nápor covidových pacientů, podnikatelé jsou na hraně svých finančních možností. Žít na hraně může být pro někoho životním stylem, ale většina lidí se v takové situaci necítí dobře. Jsme mimo svoji komfortní zónu.
Věřím, že už jsme na hraně v boji s pandemií a že brzy přijde bod zlomu. Je možné, že i přes pomalé očkování, bude v průběhu dubna naočkováno celkem 2 mil obyvatel – aspoň první dávkou vakcíny 1. Když přičteme odhadovaných 4,5 mil lidí 2, kteří nemoc s příznaky nebo bez prodělali, dostaneme se nad 60% obyvatel, kteří mají protilátky. Šíření nemoci se pak výrazně omezí a vše se rychle začne zlepšovat.
Tak daleko ale ještě nejsme. Většina z nás je, jak jsem psal v úvodu, „na hraně“. Tak nějak jsme ale všichni na hraně. Všem nám přibyly starosti. Spousty starostí. Máme plno podobných, ale i vlastních problémů a starostí. K tomu se přidalo plno strachů a obav.
Stáváme se sobeckými asociály
To vše výrazně přispívá ke stále větší polarizaci společnosti. Chybí nám jednoznačné a pochopitelné informace. Naše potřeby a obavy se tak snažíme řešit po svém, svými možnostmi a na základě vlastního poznání. Čím dál více zužujeme náš pohled na vlastní svět, vlastní potřeby a problémy. Sobecky myslíme na vlastní potřeby.
Čím dál méně nás zajímají důvody jednání druhých. Čím dál méně jsme ochotni chápat rozhodnutí jiných, natož je respektovat.
Mnohým nám chybí vzor, přirozená autorita. Hlavní chybou současné vlády je kromě zmateného řízení, ztráta autority a důvěry společnosti. Prožíváme dobu plnou anarchie a zmateného jednání. A to se netýká jen řešení pandemické situace.
Žijeme v bublinách
K tomu všemu sociální distanc. Uzavíráme se do vlastních bublin. Přicházíme o reálný kontakt s ostatními. Neumíme si mnohé věci ověřit nebo je nevidíme na vlastní oči. Jsme odkázání na zprostředkované informace. Z druhé strany jsme zavřeni v takové malé ponorce s našimi blízkými, a to působí zákeřně na naši psychiku. Děti jsou doma s rodiči, všichni přilepení ke své krabičce snažící se plnit své úkoly – učit se nebo pracovat. Nejsme zvyklí na takové uzavření. Vysvětlovat tyto komplikace nemá smysl, moc dobře je všichni prožíváme.
