Už delší dobu se vracím k tématu, které mě nepřestává zaměstnávat – k tomu, jak se naše společnost postupně rozděluje. Čím dál častěji se přeme o věci, které samy o sobě nejsou mnohdy tím podstatným, a vytváříme mezi sebou zbytečné příkopy. Stavíme barikády tam, kde by měly stát mosty. Vracejí se stále stejné spory o minulost jednotlivých osob, porovnávání chyb jedněch s chybami druhých – a přitom nám uniká to hlavní: kam chceme jít dál.
Minulost nezměníme. Můžeme ji znát, reflektovat a poučit se z ní, ale neměla by se stát hlavním měřítkem všeho, co děláme dnes. Zkusme si na chvíli vydechnout a pak se znovu pořádně nadechnout. A podívat se před sebe. Na to, co máme, co umíme a co bychom mohli společně dokázat.
Je přirozené, že máme různé životní zkušenosti, různé potřeby i různé pohledy na to, jak má stát fungovat. Někdo cítí silnější potřebu solidarity, sociálních jistot a sdílení odpovědnosti. Jiný klade důraz na osobní odpovědnost, práci, svobodu a minimální zásahy státu. Tradičně těmto pohledům říkáme levicový a pravicový.
A právě tady je podle mě důležitá myšlenka, která se v dnešních debatách často ztrácí. Levice a pravice nejsou dvě cesty proti sobě. Jsou to dva pohledy, které společně drží jednu jedinou cestu kupředu.
Jedna nás upozorňuje, abychom nikoho nenechali padnout. Druhá připomíná, že bez práce, odpovědnosti a aktivity se nikam nedostaneme. Teprve jejich vyváženost nás udržuje na cestě a umožňuje postup vpřed. Extrémy na kterékoli straně nás z této cesty naopak vyvádějí – do příkopů, kde se nehledá řešení, ale viník. Kde cesta nejde vpřed a je plná bodláků a překážek.
Aby však jakákoli politická diskuse vůbec mohla fungovat, musí stát na pevném základu. Jako základ by v dnešní rozhádané době mohlo stačit, že se budeme držet obyčejného křesťanského desatera. Ne jako náboženského manifestu, ale jako elementárního souboru pravidel lidského soužití. Nezabiješ. Nepokradeš. Nebudeš lhát. Budeš si vážit druhých.
A pokud toto zvládneme, můžeme se posouvat dál. Dodržovat naše další lidské zákony a zákony této země. Respektovat role, odpovědnost a práci druhých. Budovat vztahy založené na slušnosti, lásce, důvěře a porozumění. Ne proto, že musíme, ale proto, že chceme žít ve společnosti, která funguje a drží pohromadě.
Neberme proto současné výzvy k podpoře prezidenta republiky jako boj jednoho politického tábora proti druhému. Nejde o vládu proti opozici ani o snahu měnit výsledky voleb. Vnímám je především jako žádost mnoha občanů o to, aby se ve vedení státu pracovalo kompetentně, odpovědně a s respektem k základním hodnotám.
Prezident má být PREZIDENTEM. Ministr opravdovým MINISTREM. Každá funkce s sebou nese odpovědnost, určitý způsob vystupování a elementární morální rámec. Neměly by chybět odborné a manažerské znalosti ani zkušenosti. Nejde o dokonalost, ale o snahu chovat se důstojně, férově a profesionálně.
Byl jsem v neděli 1. 2. 2026 osobně na Staroměstském náměstí. Neviděl jsem tam žádné zaplacené davy ani snahu svrhnout vládu. Viděl jsem obyčejné lidi, kteří chtěli jediné: aby se jejich představitelé chovali jako státníci. Aby pracovali pro tuto zemi, ne pro sebe. Aby sloužili, ne vládli. Viděl jsem především mnoho milých lidí, kteří se snaží zasadit o slušnost, odpovědnost, důvěru a lásku.
Stejný přístup se snažím uplatňovat i ve své práci starosty. Nevnímám svou roli jako moc nad lidmi, ale jako službu. Tedy někdo, kdo má za úkol zajistit, aby věci fungovaly, aby se problémy řešily a aby se lidem žilo o něco lépe.
Podpora prezidenta republiky, kterou jsem vyjádřil, je pro mě podporou slušnosti, morálních zásad a odpovědného chování. Neříká nic o tom, jaké mají být zákony nebo kdo má vládnout. Moje podpora nerozděluje společnost na pravici a levici, na „ty a ony“. Je to podpora hodnot, bez kterých se žádná společnost nemůže dlouhodobě obejít.
Prosím, bojujme za slušnost, lidství a lásku. Můžeme se přít o tempo, o konkrétní kroky, o detaily cesty. Ale neztrácejme ze zřetele směr. A nenechme se rozdělit tak, že zapomeneme, že jdeme – nebo bychom alespoň měli jít – společně.